1. Kapitola

A je to tu zas. Otevřít oči. Najít mobil ... kde sakra je? Polštář, nabíječka, á mobil.

Když najdu černý zvonící předmět, snažím se přejetím prstu po displeji vypnout budík. Když přeruším Rihannu v jejím zpěvu, pokusím se rozsvítit. Přimhouřím oči, když se lampička rozzáří ostrým světlem. Se zívnutím se protáhnu a odhodím deku, kterou jsem byla přikrytá. Jako každé ráno. Koupelna, vyčistit zuby, převlíct se, kde je to zelený triko? Začnu prohledávat skříň a potom si všimnu zeleného hadru přehozeného přes židli. Navléknu si ho a začnu si zapínat džíny.

Už mě štve ten déšť. Říkám si, když se u snídaně koukám z okna a vidím Easton v mlžném oparu. Sleduji kapky tekoucí po okně, stékající dolů na parapet. Když dojím müsli. přehodím si školní tašku přes rameno, nazuju si tenisky a vejdu do pravého aprílového počasí.

Každý den ta samá cesta. Stejní lidé, stejné věci, Už je to trošku unavující. Jediné, co mě nikdy neomrzí je ten pohled, když přijdu ke škole a na rohu stojí on. Sleduje mě svýma hnědýma očima, směje se na mě a hned jak přijdu, obejme mě a políbí.

"Ahoj lásko," řekne mi se zářivým úsměvem. I když jsem ho viděla už tisíckrát, stejně mi vždycky přijde tak jedinečný. Tak úžasný. Tak okouzlující. Než se přestanu culit a odpovím mu na pozdrav, přijde mi to jako rok.

"Ahojky zlato, tak jak se máš?" zeptám se.

"No, nebudeš tomu věřit," rozpovídá se, "když jsem včera večer přišel domů, zjistil jsem, že mámu unesli mimozemšťani. Sice netuším, co s ní chtějí dělat, ale tak nějaké výzkumy lidské rasy jsou asi potřeba. Ale to by nebylo to nejhorší, mámu mi zase vrátí, ale jde o to, že ji asi vytrhli z důležité činnosti nazývané vaření. To znamená, že na plotně chyběl hrnec s polévkou a nudle."

"Chudáčku můj, a copak jsi s tím dělal?"

"No, musel jsem se do té složité činnosti pustit sám. To znamená, že jsem uvařil nudle a udělal i omáčku!"

"Vážně?" předstírám údiv, "Jak jsi to zvládnul?"

"No, jsem to přece já," odpoví mi a oba se zasmějeme. Když dojdeme k mé třídě, políbí mě na čelo a rozloučí se se mnou.

Otevřu dveře od třídy a vyskytne se mi jev, známý asi každému. Skupinka spolužáků sedící okolo prostřední lavice. Pravděpodobně někdo přinesl brambůrky, protože se všichni nahýbají na jedno místo někde vzadu. Kousek od nich sedí dvojice holek, určitě zrovna řeší nějaké kluky a nebo drbou nějaké své "kámošky". Samozřejmě tu jsou i nějací ti odpadlíci, třeba Luke, který sedí u okna a píše si se svou milovanou. Když zavřu dveře, tři páry očí se po mě otočí a pak hned stočí své pohledy zpět. Jediný Tay si mě všiml a zavolal na mě: "Ahoj Nathy!" Poté se otočilo několik dalších hlav a ozvalo se další ahoj. Položila jsem si učebnice na lavici a usadila se k ostatním.

"Co se řeší?" zeptala jsem se, abych se vmísila do hovoru.

"Vidělas to video s tim týpkem, jak skáče přes to zábradlí?" Zeptá se mě Johny a po mé záporné odpovědi začne vyprávět…

*****

“Nath, jdeš s náma dneska?” zavolá na mě Taylor přes šum všech studentů hrnoucích se po škole domů.
“No, Mike má odpolední, takže končí až ve čtyři. Tak jo, čekejte na mě.” odpovím a spěšně si začnu zavazovat tkaničky. Když se poperu i s druhou botou, vyběhnu ven do skupinky tvořené mými spolužáky, jejich kamarády a i lidmi nasbíraných z jiných tříd. “Tak kam dnes?” ptám se, i když mi je odpověď předem jasná.
“Jako vždy,” šéfuje Matt a mě je jasné, že se dnes opět nevydáme do školní jídelny.
Po chvíli už sedíme “U modré labuťě”, někteří popíjí kafe, jiní čaj či čokoládu. Někteří nám odpadli cestou, někteří si vypili svůj čaj a pospíchali domů, takže se naše veliká skupinka zmenšila na náš usedlý okruh. Jako vždy. Johny s Claire, Já, Taylor, Matt a Lily. Ale copak, dneska se k nám přidala i Robin. No, nic ve zlém, ale tuhle holku opravdu nemusím. Vždyť ona vystřídala za měsíc asi čtyři kluky. To není ani psychicky možné, ne? To, co mě ale překvapuje je, že mají další a další kluci zájem. Nikdy jí to s žádným nevydrželo dýl, než dva měsíce, ale oni na ní stejně stojí frontu. Vždyť není ani nijak hezká. Říkám si, zatímco si ji prohlížím. Dlouhé nohy, dobře … plný hrudník, to je věc kluků, ale ať se podívají i výš. Co třeba její nos? Jako já sama nejsem nějaká miss, ale přece jen… a jak se obléká, vždyť si neumí vzít dva ladící kousky oblečení. A jako bych o tom právě nepřemýšlela, sleduji před sebou naší slečnu dokonalou, jak má sladké řečičky na Matta. A on na ní kouká, jak kdyby byla nějaký anděl. Vždyť snad ani nevnímá, co mu povídá. Z přemýšlení mě vytrhne čísi hlas, který se ptá na Mika.
“Jojo, jde nám to fajn,” usměju se a s uvědoměním se podívám na hodinky. “Sakra, už je třičtvrtě na čtyři. Vážení, já se vám musim omluvit, ale já spěchám do jiných krajů.” oznámím a chystám se k odchodu.

Taylor mi ještě nabídne, že mě doprovodí, ale já odmítnu s tím, že musím opravdu pospíchat. Rozloučím se se všemi a vyjdu na ulici. Ke škole je to tak půl hodiny svižnou chůzí. Povzdychnu si a dám se do běhu.