Takže pokračování je :3 ale ... :DDDD hah, no, uvidíte :DDD
“Tady jsi, broučku, už jsem si myslel, že jsi mi utekla. Kdepak jsi byla?” zeptá se mě Mike, když deset minut po čtvrté doběhnu ke škole.
“Byli jsme v kavárně.” odpovím a postavím se na špičky, abych ho mohla políbit na čelo.
“S kympak?” Jasně. Na co jiného se mohl zeptat. S kym asi? Podvádim tě se všema klukama, co existujou.“No s kámošema.” odpovím. Mike se lehce zamračí a protože si myslí, že jsem to neviděla, pokusí se usmát. A já už vím, že dnešek nebude tak fajn, jako měl být. “Tak kam půjdeme?”
“Myslel jsem, že ti ukážu jedno fajn místo,” usměje se na mě a podá mi svou ruku. Chytnu ji a vydáme se po ulici. Celou dobu přemýšlím o tom, jak to teď je. Když sleduji ostatní, říkám si, že vypadají tak spokojeně. Třeba Johnny a Claire. Jsou spolu tak šťastni. Jak se sledují. Vypadají, jako když jsou pro sebe stvořeni, jako Adam a Eva a je jim předurčeno vzít se a mít dokonalou rodinku (i když, John se asi nedožije víc jak 100 let, ale co my víme?). Ale my? Třeba teď jsme ušli už docela pěkný kus a ani jsme nepromluvili. Co nám musím přiznat k dobru je, že jsme se za celý ten rok a půl téměř nepohádali. Ono, my dva se vlastně ani pohádat nemůžeme. Když nepočítám to, jak my vyčítal, že jsem s jejich rodinou nechtěla jet do Alp. Ale vemte si, že by vás pozvali lyžovat na krásné hory, kde to musí stát hromady peněz a nechtěli by od vás ani za cestu. To jsem nikdy přijmout nemohla. To vlastně ale nebyla hádka. Jen on byl naštvaný a nemluvil se mnou. Což je možná ještě horší. Protože když bychom se hádali, tak bych aspoň věděla, co si myslí. A proto se nehádáme. Je to vždy tak, že spolu nemluvíme (teda, že ON nemluví se mnou).“Byli jsme v kavárně.” odpovím a postavím se na špičky, abych ho mohla políbit na čelo.
“S kympak?” Jasně. Na co jiného se mohl zeptat. S kym asi? Podvádim tě se všema klukama, co existujou.“No s kámošema.” odpovím. Mike se lehce zamračí a protože si myslí, že jsem to neviděla, pokusí se usmát. A já už vím, že dnešek nebude tak fajn, jako měl být. “Tak kam půjdeme?”
“Co ta matika?” zeptá se mě Mike a mě trvá, než mi dojde o čem mluví.
“Ty goniometrický funkce?” ptám se ještě, abych byla jistá, že myslí na to samý “no, jak jinak, než za dvě. Zase jsem tam udělala nějakou pitomou chybu ve výpočtu.” Proč řešíme tak obyčejné věci? Ze začátku jsme se bavili o zajímavých věcech. Sledovali jsme věci okolo. Povídali si o přírodě, o zvířatech, o architektuře… a ne o škole. Mika to očividně netrápí, protože nezůčastněně sleduje postarší dámu venčící svého psa a u toho mi povídá, z čeho všeho dneska psali.
“A jsme tady.” Rozhlédnu se po místě, kam mě zavedl. Ani jsem nesledovala cestu, takže jsem si nevšimla, že jsme sešli ze silnice a po písčité pěšině došli k jakémusi potůčku. Na jedné straně břehu se povalovalo několik kamenů. Spíš skalek. V některých byly vyryté nápisy a na jedné byla turistické značka, ukazující, že pokud se vydáte dál směrem k lesu, nejspíš dojdete ne nějaké velmi zajímavé místo. Ze všech stran do vody zasahovaly kořeny ze stromů, které toto místečko ohraničovaly. Opodál byl most, u kterého měla být cedule na vlastní nebezpečí. Vlastně bych to ani neměla nazývat mostem. Bylo to spíš několik klacků naházených přes sebe tak, že pokud po nich přejdete, je i malinká šance, že nebudete mít zmáčené celé boty. Celou zem pokrýval písek, včetně koryta, kterým se drala voda, pokračující přes kameny až někam dolů, pravděpodobně k vodopádům. Od vody se odrážely paprsky slunce, které nás v dnešním dni také poctilo svou návštěvou. Podívala jsem se na Mika. Slunce mu rozzářilo jeho blond vlasy a tvořilo mu jakousi svatozář. Jeho čokoládové oči mě sledovaly a on se usmál. “Líbí?”
