Krabička od sirek

Jedna moje starší básnička... docela se mi líbí, tak vám ji sem dávám, snad se bude líbit i vám...

Přiběhlo domů děvčátko,
ze stolku vzalo si krabičku.
Škrtlo o krabičku trošičku,
sirka však svítila nakrátko.

Zapálila svíci, co na stolku stála
maminka včera jí říkala,
ať zapálí svíčku, kdyby se bála,
když ji na rozloučenou líbala.

Venku vichřice, děvče se bojí,
sleduje bouři, u okna stojí,
oblohou září blesk, je slyšet hrom,
v nedálce pod vichrem zlomil se strom.

Bouře už ustává, děvče má strach,
náhle se v světnici otvíraj dveře.
Děvče má předtuchu; bude to vrah,
ten kdo z druhé strany za kliku béře.

Dveře jsou dokořán, v nich stojí maminka,
podívat se, proč děvčátko nespinká.
Děvčátko maminku objalo,
a s ní až do rána zůstalo.

Jak a Proč?

Takže. Musím sem napsat něco, co tady možná nikoho ani zajímat nebude. Je to ale docela důležité pro mě, pro budoucnost těchto stránek a tak ...

Od samého začátku svého tak nějak osamostatněného života jsem vždycky byla trošku jiná, než ostatní. Měla jsem jiný názor, jinak jsem se oblékala, dělala jiné věci. Nebyla jsem nějaký vyvrženec, nebo nespolečenský samotář, jen jsem měla svůj názor a držela jsem se ho. A zatím, co si všechny holky hrály se svými barbínkami, já a moje kamarádky jsme si z lega stavěli univerzální dopravní prostředek pro pohyb na vodě, pod vodou, na suchu i ve vzduchu. Kdykoliv se někam jelo, mně stačila tužka a papír, někdy ani o ne k tomu, abych si mohla vymyslet jakoukoliv hru.
V páté třídě, poprvé jsem přestoupila na jinou školu, se všechno trošku změnilo. Tehdy bylo těžké stát si za svým názorem. Protože když jsem měla svůj styl a neřídila se "třídní módou", najednou to začalo všem vadit. Ukazovali si na mě, že jsem jiná. Smáli se mi, 'nojo, zase ona, vždycky si myslí něco jiného, je asi docela mimo'. To mě Ale nikdy nevadilo. Nikdy jsem neměla problém říct někomu, že spíš on je ubohý, když se směje lidem, co si myslí něco jiného. Možná v tom byla i špetka závisti. "Taky bych chtěla někdy říkat něco jiného než ostatní, ale ... pak by se mi taky smáli!" S tím nikdy problém nebyl.
Další rok jsem odešla na gympl. Na nové škole, mezi téměř dospělými maturanty. Skoro každý mě znal. "Jo, to je ta malá holka, jak ..." Protože to už byli chytří lidé, nikdy se mi nikdo nesmál. Byla jsem prostě ta malá bláznivá holka.
A teď. Prvák. A ...
Jsem to sice pořád já, ale lidi si na mě zvykli a možná já si zvykla na ně a najednou mi došlo, že už se zase tolik neodlišuji. Mám svůj názor, ale nemusím ho nějak projevovat. Nějak jsem ... znormálněla. Už nejsem bláznivá Jane a tvořivá Janette. Jsem jen Jana Peschková. A s tím právě končím a ...
jdu se reinkarnovat.
Držte mi palce!