Takže. Musím sem napsat něco, co tady možná nikoho ani zajímat nebude. Je to ale docela důležité pro mě, pro budoucnost těchto stránek a tak ...
Od samého začátku svého tak nějak osamostatněného života jsem vždycky byla trošku jiná, než ostatní. Měla jsem jiný názor, jinak jsem se oblékala, dělala jiné věci. Nebyla jsem nějaký vyvrženec, nebo nespolečenský samotář, jen jsem měla svůj názor a držela jsem se ho. A zatím, co si všechny holky hrály se svými barbínkami, já a moje kamarádky jsme si z lega stavěli univerzální dopravní prostředek pro pohyb na vodě, pod vodou, na suchu i ve vzduchu. Kdykoliv se někam jelo, mně stačila tužka a papír, někdy ani o ne k tomu, abych si mohla vymyslet jakoukoliv hru.
V páté třídě, poprvé jsem přestoupila na jinou školu, se všechno trošku změnilo. Tehdy bylo těžké stát si za svým názorem. Protože když jsem měla svůj styl a neřídila se "třídní módou", najednou to začalo všem vadit. Ukazovali si na mě, že jsem jiná. Smáli se mi, 'nojo, zase ona, vždycky si myslí něco jiného, je asi docela mimo'. To mě Ale nikdy nevadilo. Nikdy jsem neměla problém říct někomu, že spíš on je ubohý, když se směje lidem, co si myslí něco jiného. Možná v tom byla i špetka závisti. "Taky bych chtěla někdy říkat něco jiného než ostatní, ale ... pak by se mi taky smáli!" S tím nikdy problém nebyl.
Další rok jsem odešla na gympl. Na nové škole, mezi téměř dospělými maturanty. Skoro každý mě znal. "Jo, to je ta malá holka, jak ..." Protože to už byli chytří lidé, nikdy se mi nikdo nesmál. Byla jsem prostě ta malá bláznivá holka.
A teď. Prvák. A ...
Jsem to sice pořád já, ale lidi si na mě zvykli a možná já si zvykla na ně a najednou mi došlo, že už se zase tolik neodlišuji. Mám svůj názor, ale nemusím ho nějak projevovat. Nějak jsem ... znormálněla. Už nejsem bláznivá Jane a tvořivá Janette. Jsem jen Jana Peschková. A s tím právě končím a ...
jdu se reinkarnovat.
Držte mi palce!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jen do mě!